Niet škaredých žien. Sú len ženy, ktoré nevedia, ako byť krásnymi. (Ninon de l'Enclos)

Příběh hospodářského zvířete

5. června 2009 v 18:20 | http://www.svobodazvirat.cz/vege-priehhz.html |  Zvieratka

AHOJ.
Jmenuji se Lysáček, ale pro někoho WJ 040 56. Narodil jsem se jako vedlejší produkt mléčné výroby. Moc jsem si svou mámu neužil, hned mě od ní odtrhli. Byl jsem velmi smutný a zoufalý, ale prý je to nutné, aby lidé mohli pít mléko. Již od malička žiji v ohradě a takto se mnou žije mnoho mých přátel. Podlaha je z roštů - kdo není opatrný, zlomí si na nich nohu. Všude jsou výkaly a moč. Okolo nás chodí lidé, kteří se o nás mají starat. Pod starostí si představují to, že nás bijí, kopou a nadávají nám. Nemohu si však stěžovat, někdy nás i umyli. To byla nádhera! Všechny výkaly, co mne na kůži svrběly, ze mne smyla voda. Zažil jsem to jen několikrát, ale nikdy na to nezapomenu.


Žil jsem tedy dost smutně, ale žil jsem! Jednou přijely vozy k našemu teletníku a ti, co se o nás starali, nás začali kopat a hnát do těch vozů. Vzpírali jsme se, tušili jsme, co nás čeká. Nalevo tahali mého kamaráda nahoru na řetězu a zlomili mu přitom nohy. Nemohl se postavit a oni na něj křičeli, aby se pohnul, že se tu s takovým špinavcem nebudou zaobírat. Nakonec nás tam nahnali. Někdo leží, kdo může, stojí. Mnohým z nás tečou slzy. Většina má nohy do krve odřené od řetězů. Víme, co nás čeká, ale nehovoříme o tom.


Venku začíná léto. Slunce svítí a květiny voní opojnou vůní. Malé děti běhají polonahé po loukách a mávají řidičům našeho transportu. Jsme vystrašeni a jeden z nás již zemřel. Jsme na místě. Auta zastavila. Vyhánějí nás ven. Někteří se vzpírají a jsou vyvlečeni pomocí řetězů. Ti, co nemohou jít, se snaží vstát, ale bezmocně padají křičíc bolestí. Jsou vyhazováni na dvůr. Nakonec vytahují mrtvého. Ženou nás do stájí, v nichž je holá zem. Na těla se nám lepí výkaly a moč. Jsme hladoví a žíznivý - bučíme a nakonec pijeme vodu z odpadních kanálů, někteří z nás i moč. Je nás zde natlačeno velké množství. Kéž by alespoň větrali - je zde strašný zápach a málo kyslíku. Mé tělo je celé pokryto podlitinami a vyrážkami. Jsem unavený.

Jdeme na smrt. Vysíleni a zmučeni, sotva můžeme jít. Ošetřovatelé nás pohánějí bitím a nadávkami. Jsme v zástupu, vidím těla svých kamarádů - nemají už na sobě žádnou kůži, je to strašné. No a jsem na řadě. Na hlavu mi dali jakési klapky. ÁÁÁ.. co je to za bolest... Krev se mi hrne do plic a svalů, třesu se. Cítím, jak mi přeřezávají šlachy na nohách a jak mě věší. Je to šílená bolest. Podřízli mi hrdlo a krev se valí z mého těla. Konečně přichází smrt, konec..
Potom mě stáhli z kůže, vybrali výkaly a míchu a odřezali krevní podlitiny. Mohli mne též omráčit palicí (mám tvrdou lebku, takže to často nepůsobí), nebo mi střelit do mozku náboj či mne nechat 30 vteřin v ovzduší, kde je nedýchatelný vzduch. Nebo mi mohli sklonit hlavu, vrazit nůž nebo klín přesně mezi lebku a první obratel. Zasáhlo by to míchu a já bych spadnul jako podťatý - ale byl bych při plném vědomí. Umírám po těžkém životě. Umírám jako tvoje potravina, vládče tvorstva.

Tento příběh - jeden z mnoha - je ukázkou naší krutosti k tvorům, s nimiž jsme si ve vnímání bolesti rovni. A nejsou to jen býci a krávy. Slepice natlačené po celý svůj život v klecích, v nichž je málo místa pro jednu - natož pro čtyři. Umírají na běžícím pásu, pověšené hlavou dolů (aby krev lépe vytékala), a dokonce jsou podřezávány zaživa, protože pulsující srdce dostane krev rychle z těla. Kůň je krásné, moudré a ušlechtilé zvíře je prodáváno na jatka jako kus masa. Viděli jste umírat koně? Představte si, jak ho zabíjejí.

Měli bychom už konečně uzavřít tuto smutnou kapitolu s názvem "jatečný dobytek", ale neměli bychom na ni zapomenout, protože utrpení, které jsme způsobili zvířatům zavedením jatek, těžko odčiníme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.